Pepi Bican ...Legenda

16. května 2011 v 23:08 | Skalák, převzeto(Michael Janáček, Karel Zuska)

Pepi Bican

25. září 1913 - 12. prosince 2001
Kluby: Hertha Vídeň, firemní mužstva Schustek a Farbenlutz, Rapid Vídeň, Admira Vídeň, Slavia Praha (1937-48, 53-56), Vítkovické železárny, Hradec Králové
Reprezentace ČSR: 14 zápasů, 12 branek (reprezentoval také Rakousko)
Trenér klubů: Slavia Praha, Slovan Liberec, Spartak Brno, Baník Příbram, Spartak Hradec Králové, SONP Kladno, SK Tongeren (Belgie).
Hráčská charakteristika: Vysoký centrforward s vynikající míčovou technikou, orientací před brankou, rychlým během. Střely z jeho kopačky byly přesně umístěné, nebývaly razantní. Snad čtvrtinu gólů vstřelil hlavou. Vedoucí osobnost útoku a mužstva.
K fotbalu měl blízko už od útlého mládí. Jeho otec hrál za Herthu Vídeň i za reprezentaci Rakouska. V Herthě začínal i on sám. Slavnou kariéru zahájil v Rapidu Vídeň, kde se velmi rychle prosadil do A-týmu. Debutoval jako osmnáctiletý v derby proti Austrii a šokoval čtyřmi brankami. V Rapidu dále rostl a stoupala jeho role v týmu. Ve třicátých letech mělo Rakousko vynikající reprezentační mužstvo - tzv. Wunderteam - a brzy se v něm objevoval i Bican.
V listopadu 1933 se Slavia utkala s Rapidem Vídeň. Původně chtěli funkcionáři získat pro červenobílé barvy z řad soupeře kanonýra Bindera. Bican v tom zápase ale pokořil Pláničku pěti brankami. Když pak zjistili, že Bican je původem Čech, rozhodli se dvacetiletého hráče angažovat. Ten jim hned přislíbil, že pokud někam přestoupí, pak jedině do Slavie. A to co nejdříve.
Rapid Vídeň o odchodu Bicana do Slavie nechtěl ani slyšet. Patřil mezi jeho elitní fotbalisty. Navíc Bican na mistrovství světa v Itálii postoupil s Rakouskem do semifinále. Poté ale ohlásil přestup do Admiry Vídeň. Ta původně Slavii slíbila, že za určitou provizi Bicana do Prahy pustí. Ovšem svým slibům nehodlala dostát, vždyť snadno získala takovou posilu! Do roku 1936 prý Josefa Bicana nepustí nikomu! Rapid navíc nasadil desetiměsíční karenční lhůtu na svého rebela, svazový kapitán Meisl jej vyloučil z Wunderteamu ("Pepi" v něm odehrál 19 zápasů, vstřelil 14 branek) a přisoudil mu čtyřletý distanc.
Bican nátlaku nepodlehl. Vydržel v Admiře, dokud musel, poté ihned oznámil přestup do Slavie. Přes další obstrukce z rakouské strany, které musela řešit i FIFA, se v dubnu 1937 objevil v Praze. Až do srpna mohl s mužstvem Slavie pouze trénovat. Přestupní cena se prý nakonec pohybovala kolem 120 tisíc korun plus odměna pro hráče. Od samého počátku bylo jasné, že Slavia posílila o vynikajícího střelce i opravdovou osobnost ve společenském smyslu.
Ligová premiéra v Kladně Bicanovi nevyšla, brankově se neprosadil. Ovšem další dvě pražské premiéry - pohárová i ligová - už se nadmíru vydařily. Josef Bican zatížil konta Bohemians i Náchoda čtyřmi góly. Se spoluhráči se pomalu sehrával a během podzimu 1937 nastřílel celkem 31 branek. Prosadil se na místo centrforwarda a pro dalších dvanáct let na něj mohla Slavia spoléhat ve střelbě i rozhodování zápasů. Vrchním nahrávačem se mu stal Vlastimil Kopecký a brzy se z těchto dvou stala lidsky blízká a fotbalově nepřekonatelná dvojice.
Pravda, slůvko "brzy" je relativní. Na podzim 1937 se Slavii v lize vůbec nedařilo, v polovině soutěže byla až třetí. Aby uchovala naději na titul, musela v jarním derby vyhrát. Debakl 1:5 mohlo Bicanovi zmírnit jen vědomí, že tu čestnou branku vstřelil on. Mistrovský titul zmizel v dáli a sešívaní byli rádi, že dosáhli na druhé místo. Sám Bican se stal poprvé kanonýrem ligy.
V létě 1938 se konalo fotbalové mistrovství světa ve Francii. Vinou nesvědomitého úředníka se stalo, že Bican neměl vyřízené náležitosti a tudíž nemohl s týmem odcestovat. Míní se, že s ním v sestavě by nebylo čtvrtfinále s Brazílií konečnou. Vždyť první utkání skončilo remízou i po prodloužení. Až zdravotními obtížemi protříděná sestava nestačila v opakovaném utkání na Jihoameričany.
Přesto se ten rok psala jedna slavná slávistická kapitola. S významným Bicanovým přispěním klub triumfoval ve Středoevropském poháru. Beogradski SK, Ambrosiana Milano, Genova FC a konečně Ferencvaros Budapest - všechny tyhle týmy skončily na štítu Slavie. A hráči, funkcionáři i příznivci se mohli poprvé (a naposledy) radovat z prvenství. Fenomenální útočník přispěl k úspěchu například čtyřmi brankami v zápase Slavia - Genova 4:0 či Slavia - Ambrosiana 9:0.
V srpnu toho roku si Josef Bican připsal také první start za reprezentační mužstvo. Švédské hostitele poctil hattrickem. V prosinci Rumunům dal dokonce branky čtyři. Více úspěchů už podzim 1938 přinést nemohl. Počal se čas lidské i fotbalové neradosti v Čechách. Koneckonců - řekne-li se Bican, mimoděk mnohdy vytane asociace na dobu války. V té době byl hráč v nejlepším fotbalovém věku, na vrcholu výkonnosti. Jenže jedinou možností jak přesvědčit byly zápasy naší ligy či poháru. Žádná reprezentace, žádné zájezdy do zahraničí. Navíc odolával pobídkám k přijetí německého občanství, přičemž následky odmítnutí bývaly zásadní. Zůstal hrdým Čechem a prošlo mu to.
Ve fotbalové lize se červenobílí vrátili na ligový trůn. Po čtyři roky suverénně vládli pod vedením nepřekonatelného kanonýra Bicana. Dvakrát zvítězili v nově zrozeném Českém poháru. Tato dlouho statistiky opomíjená prvenství dnes již můžeme stavět na roveň všem předchozím i následujícím velkým úspěchům Slavie. Rozhojnil se tím i výčet uznaných ligových branek Josefa Bicana.
Co znamená "nepřekonatelný Bican"? Podívejme se, jak geometricky v té době narůstala řada ligových branek na kontě tohoto útočníka. A to jen od jeho příchodu do Slavie: Jubilejní stý gól vstřelil v červnu 1940. Další stovku završil už dva roky na to, na podzim 1942. Třetí stovku střílel do prosince 1945. I přesto, že zmiňujeme pouze čísla, je to doslova fantazie. Dokončeme tedy toto číselné představení "Pana fotbalisty": čtvrtou stovku uzavřel v srpnu 1953. Nakonec úplně poslední ligový gól padl z jeho kopačky v srpnu 1955 do sítě Jiskry Liberec. Bylo mu 41 let, 10 měsíců a 27 dnů, drží tak primát nejstaršího českého ligového střelce, přičemž v zápase vstřelil hned čtyři branky. Ale to už nás dlouhá nit střeleckých úspěchů odvedla příliš daleko. Vraťme se ještě na chvilku o něco zpět.
Po osvobození ještě jednou sešívaní získali ligový titul - v roce 1947. Ač bylo Bicanovi daleko přes třicet let, stále kraloval svým střeleckým uměním. Byl o něho velký zájem v zahraničí - miliony nabízel Juventus či kluby z Paříže. Zůstal. Jenže nástupem komunismu začalo se smrákat jak nad ním, tak nad Slavií. A hlavně - nad jejich prospěšným společným soužitím. Pomalu se uzavírala i jeho reprezentační kariéra. Gólově se podílel na vítězství nad Jugoslávií ve čtyřicátém sedmém, vedl útok k slavnému vítězství nad Maďarskem o dva roky později. Účet uzavíral v září proti Bulharsku. Se lvíčkem na prsou tak odehrál jen 14 utkání, v nichž vstřelil 12 branek.
Poněkud poetičtěji vylíčil Pepiho umělec fotbalového popisu - Vítězslav Houška v knize Věčná Slavia:
"Střílel branky, i když ho střežilo trio obránců. Byl rvavý, hravý, průbojný, nekompromisní. Utekl komukoli a každou skrumáží proklouzl s lehkostí pierota. Klamal tělem, nohama, rameny jako lišácký boxér. Omýlil sebebedlivějšího hlídače a kráčel kupředu jako na procházce s míčem na provázku. Když tlumil balón, věděl, jak na to,aby mu neodskočil od nohy; když přihrával, měla jeho obstarožní kopačka cit chirurga i rytce a přesnost kybernetického počítače."
"Bican se nemusel orientovat zrakem a točením těla, uměl vytušit, kde stojí soupeř a kde spoluhráč. Jeho přihrávky byly jemné, precizní, zpracované. Nikdy se nestavěl za hráče, nikdy si nepomáhal strkáním. Nefauloval, nerozčiloval se. Když chtěl, dal gól a vyhrál zápas. "
"Věcnost a účelnost byly mu nade vše. V jeho fotbalovém myšlení nebylo místa pro experiment a náhodu. Bicanovou ctižádostí byla aritmetická přesnost. Vynikal skvělým pozičním odhadem, v trestném území dovedl neomylně rozpoznat svou příležitost a před bránou byl mistrem mistrů. Na rozdíl od většiny útočníků nestřílel, aniž předem posoudil postavení "nepřátelských figur", aniž se podíval, co dělá brankář. Proto nemusel do míče bušit kladivem. Proto vkládal do rozhodného kopu jen takovou dávku úsporné síly, jíž bylo zapotřebí k šikovnému umístění balónu."
Bývalý spoluhráč Ota Hemele na Bicanovo umění a přínos pro mužstvo vzpomínal takto :
"Když šel Pepi sám na branku, tak jsem za ním vůbec neběžel, bylo by to zbytečné. Mohli jsme se klidně obrátit a jít zpátky na půlku. Spolehlivě dal gól. Někdy jsme hráli mizerně, prohrávali bychom, ale Pepík se dostal čtyřikrát do šance, dal čtyři góly, vyhrálo se a všichni jsme byli slavní.
Nedal je všechny i z těch vyložených šancí, to je samozřejmé už časem a hovorovým podáním poněkud nadnesené, ale to, že když šel sám na bránu a měl prostor, byla devadesátipěti procentní jistota, že dá gól. To mohu potvrdit, ať už mit o někdo věří nebo ne."
(Citace z knihy Sešívané legendy od Otakara Brůny a Oty Hemeleho)
V roce 1949 odešel do Vítkovic. Důvod byl veskrze politický. Nechtěl přijít o pražský byt. Pomoc mu nabídli právě ve Vítkovicích. Setkal se tam se známými sešívanými osobnostmi - Ženíškem či Čambalem. Během tří let vytáhl mužstvo do první ligy a v ní na čelné příčky. Vítkovice s Bicanem bojovaly dokonce o titul. V roce 1952 přestoupil do Hradce Králové. Nadále byl nejlepším střelcem týmu, stále atakoval čelné příčky tabulky ligových kanonýrů.
Když se roku 1953 vrátil do Slavie (přejmenované mezitím na Dynamo) bylo mu čtyřicet let. Pomalu končil kariéru. Stále ještě střílel branky a dirigoval útok. K poslední utkání nastoupil v listopadu 1955. To už z něho byl hrající trenér. Objevil pro Slavii mnoho nových vynikajících hráčů. Jenže větší slávy jako trenér nedobyl. Po třech letech červenobílé v roce 1956 opustil a různě pronásledován vládnoucí stranou a její zvůlí si hledal obživu. Úloha to byla mnohdy přetěžká. Musel se spokojit s prácí závozníka či pomocného dělníka, aby vydělal po komunistických reformách majetků a financí vůbec na rodinné živobytí. Stávalo se, že i tato a podobná zaměstnání mu byla zapovězena. Potěšení a sílu hledal při rybaření či při kopané se Starou gardou Slavie.
Do historie některých klubů se zapsal též jako trenér. Ve Slavii, v Liberci, Příbrami, na Kladně atd. V šedesátých letech mu bylo dovoleno dvouleté trenérské angažmá v belgickém Tongerenu. Tamnější klub přivedl ze čtvrté ligy do druhé. Navíc se jeho jméno začalo v Evropě připomínat. Oživil se kanonýrský věhlas.
Josef Bican zůstal osobností, slávistou, Čechem. I když se v zahraničí znal s mnoha významnými osobnostmi světového fotbalu, které mu nabízely pomoc. V devadesátých letech se dočkal mnohých ocenění. Až do konce navštěvoval utkání Slavie. S ní se radoval, s ní se trápil. Než 12. prosince 2001 jeho srdce dotlouklo naposledy. Navždy bude světu velikost této osobnosti připomínat planetka nesoucí jeho jméno - Pepi Bican.
Hrst čísel Josefa Bicana na závěr: Pětinásobný mistr ligy se Slavií Praha, jedenkrát mistr ligy s Rapidem Vídeň. V sešívaném dresu A-mužstva nastoupil celkem k 514 utkáním, v nich vstřelil ověřených 961 branek. Z toho ve 240 ligových utkáních Slavie vstřelil 417 branek, celkem 655 ligových branek (přiznejme, že zde se zdroje rozchází, někdy čteme o 643 brankách (toto číslo uznává např. IFFHS), novější údaje svědčí naopak pro 518 branek = 71 ověřených v Rakousku + 417 v naší lize za Slavii + 30 za Vítkovice… Je členem Klubu ligových kanonýrů, kde mu patří čestný odznak č. 1. Abychom ještě chvilku zůstali u téměř neuvěřitelných čísel - rekordního počtu 57 branek dosáhl v sezóně 1943-44. Dvacetkrát se mu povedlo vstřelit v zápase 4 branky, šestkrát 5 branek, jedenkrát 6 branek a čtyřikrát vsítil v zápase 7 branek! Tuto statistiku můžeme podtrhnout faktem, že se Josef Bican stal 12x králem střelců (1x v Rakousku, 10x ve Slavii, 1x za Vítkovice) . To je světově uznaný unikát - IFFHS (Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků) mu přidělila titul "Nejčastější král ligových střelců", až za ním skončili Pelé či Romário. V anketě Světový fotbalista století se umístil na 34. místě. V obdobné české anketě týdeníku Gól Český fotbalista století obsadil v hlasování odborníků druhé místo za J. Masopustem, u čtenářů zvítězil. Druhý skončil i v anketě MF Dnes o Jedenáctku století. Klub Slavia Praha jej ocenil Plaketou J. Maddena s čestným číslem 1. Stal se Čestným občanem města Prahy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama