Karel Kramář...První ministerský předseda ČSR

4. srpna 2011 v 13:01 | Skalák, převzato

První ministerský předseda ČSR


Rakousko-Uhersko
Narodil se ve Vysokém nad Jizerou v rodině zámožného stavitele, kde žil do svých šestnácti let. Později vystudoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po dokončení svých právnických studií se připravoval na kariéru vysokoškolského pedagoga. Studoval vývoj rakouského státního práva ve Vídni, národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži. Systematicky a důsledně se připravoval na politickou dráhu, rád cestoval, uměl dokonale čtyři jazyky - ruštinu, francouzštinu, němčinu a angličtinu, byl znamenitý a vždy upravený debatér. Výhodou bylo i to, že byl finančně nezávislý (vlastnil tkalcovnu v Libštátě, disponoval akciemi v Pražské akciové tiskárně, estonské Kränholmanufaktur v Tallinnu a dalších podnicích, jeho otec byl majitelem cihelny v Semilech; jeho majetek posléze rozmnožil i sňatek.
V roce 1889 se podílí mimo jiné spolu s Tomášem Masarykem na založení České strany lidové - realistické. V roce 1890 vstoupil k mladočechům a v roce 1891 je za ně zvolen do vídeňské Říšské rady. V této straně posléze zůstává a je zvolen jejím předsedou. Snažil se, aby se strana stala přitažlivou pro voliče a uspěl - před první světovou válkou patřila mladočeská strana k nejsilnějším.
Do vypuknutí 1. světové války byl Kramář zastáncem federalizovaného Rakouska-Uherska v jehož rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy. Organizoval všeslovanské sjezdy v Praze (1908) a v Sofii (1910) a propagoval myšlenku novoslovanství. Ještě před vypuknutím 1. světové války však Kramář vypracoval dokument s názvem Slovanská ústava, který již s existencí Rakouska-Uherska nepočítá a české země plánuje jako součást slovanské federace. Je otázkou, do jaké míry byl (pouhou) výzvou představitelům carského Ruska, aby se začali politicky angažovat ve střední Evropě, či nakolik k jeho vzniku přispěl nejdříve vztah a posléze manželství s Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovovou.

První světová válka

V Říšské radě i nadále vystupuje ve věci české samostatnosti. Po vypuknutí 1. světové války začal organizovat domácí odboj, roku 1915 byl za to zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916 spolu s Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství (v tomto procesu jej obhajoval Eduard Koerner). Toho se měl dopustit mimo jiné i organizováním všeslovanských sjezdů, což však nebylo v době "spáchání" trestné. Trest mu byl později změněn na 20 let a v červenci roku 1917 byl spolu s dalšími odsouzenými amnestován nastoupivším císařem Karlem I.
Doma získal již během procesu s ním pověst hrdiny, který díky své činnosti pro vlast riskuje vlastní život. Po propuštění z vězení opět stanul v čele mladočeské strany, která se v únoru 1918 sloučila s několika menšími stranami, zejména Českou stranou státoprávně pokrokovou pod názvem Česká státoprávní demokracie.

Československo

V době vyhlášení samostatného Československa se Kramář jako předseda Národního výboru nacházel v Ženevě na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje. Kramář zprvu propagoval představu monarchistického zřízení samostatného státu, ale později přistoupil na myšlenku republikánské formy vlády. Hned na počátku 1. republiky, roku 1919, změnila Kramářova strana svůj název na Československou národní demokracii.

První ministerský předseda ČSR

Místo posledního odpočinku Karla Kramáře v kryptě Chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice
Kramář byl 14. listopadu 1918 vyhlášeným Národním shromážděním zvolen prvním ministerským předsedou ČSR. V době svého ministerského předsednictví vedl československou delegaci na Pařížské mírové konferenci. Prosazoval tam názor, že by měly vítězné mocnosti intervenovat proti bolševické vládě v Rusku. S tímto požadavkem však pro Benešův odpor neuspěl.
Jeho myšlenka, že bez svobodného Ruska nelze zajistit trvalejší mír v Evropě se ukázala prorockou v době 2. světové války i války studené. V době konference se vyostřily ideové i osobní rozpory s tehdejším ministrem zahraničí Edvardem Benešem.
Ve funkci ministerského předsedy zůstal do 8. července 1919, kdy jeho vláda padla po obecních volbách, které skončily pro národní demokraty neúspěchem. V žádné další československé vládě již nepůsobil. 8. ledna 1919, ještě jako ministerský předseda, přežil pokus o atentát mladého komunisty Aloise Šťastného na svou osobu.
V době první republiky byl Kramář sice předsedou své strany, ale faktickou moc v ní měli jiní. Kramář zastával konzervativní a nacionalistické názory, byl zastáncem národního, nikoliv národnostního státu, a vedl - jako jeden z kritiků tzv. "Hradu" - řadu ideových i osobních sporů (kupříkladu o zásluhy domácího a zahraničního odboje) s Benešem i Masarykem. Po vzniku Národního sjednocení se stal jeho předsedou.
Karel Kramář zemřel roku 1937 v Praze a je pohřben v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech vedle své manželky Naděždy.

Soukromý život

Karel Kramář se oženil až ve čtyřiceti letech s Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovovou (nar. 30. září 1862). Svatbě předcházel dlouhý (téměř desetiletý), na tehdejší poměry skandální vztah - Naděžda byla provdána za Alexeje Abrikosova, majitele továrny na cukrovinky, a měla s ním čtyři děti. Poznali se při Kramářově studijní cestě po Rusku, zřejmě v salónu jejího manžela, kde se scházela moskevská intelektuální smetánka. Jejich vášeň byla silná a vzájemná, záhy i naplněna, po různých peripetiích Naděžda v roce 1893 opustila manžela a odstěhovala se do Vídně. Dosáhnout rozvodu však nebylo snadné - v pravoslavné církvi možný jen tehdy, porušil-li některý z manželků manželský slib; viník byl navíc potrestán zákazem dalšího sňatku. Podvedený Abrikosov se neozýval, až v roce 1898 se Naděžda dozvěděla, že má novou partnerku a několik nemanželských dětí. Podala žádost o rozvod a počátkem roku 1900 bylo její manželství rozvedeno. Svatba Karla Kramáře a Naděždy Abrikosovové se uskutečnila 17. září 1900 na Krymu, v zámečku Gaspro hraběnky Paniny. V jeho blízkosti si manželé vybudovali letní sídlo, přepychovou vilu Barbo, v letech 1911-1915 pak si postavili sídlo i v Praze - na Baště sv. Tomáše (Kramářova vila). Hlavním architektem stavby (která i zámožného Kramáře finančně ruinovala) byl Rakušan profesor Friedrich Ohmann, ale její první náčrt vypracovala paní Naděžda sama.
Manželství bylo šťastné a plné něhy, nebylo však obdařeno dětmi (snad kvůli Naděždinu věku; Naděžda také podstoupila v roce 1891 gynekologickou operaci). Zemřela 3. prosince 1936 a byla pohřbena v pravoslavném Uspenském chrámu na Olšanech (Chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama